Vyšlo v magazínu TÝDEN 50/2011 // 12. prosince 2011
David Zábranský: Edita Farkaš
JT´s 2011, 40 stran.
Polykání, kouření a tolerance
Máme tu zásadní událost české literatury: a nemění na tom nic ani skutečnost, že Edita Farkaš mladého spisovatele Davida Zábranského má pouhých čtyřicet stránek.
Na začátku je samozřejmě pochybnost. Jak zacházet s knihou, která vlastně ani knihou není, vždyť má rozsah pouhé brožury: čtyřicet stránek, to je snad povídka, která se může samostatně vydat maximálně jako nějaká bibliofilská edice! V době, která se ráda považuje za uspěchanou, se totiž stále čtou a také obdivují tlusté knihy. Nejen romány, ale i ty naučné. S jistým potěšením se dají pozorovat výsledky ceny Magnesia Litera právě v kategorii naučné literatury: až na jednu výjimku vždycky vítězila ta nejtlustší publikace z nominovaných. V tomhle kontextu má samostatné vydání útlounkého svazku přídech příjemné provokace.
Ale je v tom i jiný záměr. Podobně totiž Zábranský zveřejnil svůj předchozí počin, Editě v mnohém podobnou novelku Kus umělce. Ten záměr je jednoduchý: byť jde o texty krátké, jsou neobyčejně intenzivní a je potřeba se na ně soustředit. A že každý čtenář přistupuje s větší pokorou a zájmem k samostatné knize než k povídce otištěné kdesi mezi ostatními ve sborníku nebo časopise, je nasnadě.
Edita Farkaš je monologem anonymního hrdiny, líčícím zvláštní milostný trojúhelník mezi ním, jeho (bývalou) ženou a jejich přítelem Ignacym. Nebo možná něco úplně jiného. Zábranský umí držet čtenáře v nejistotě a více než o příběh tady jde o slova a myšlenky. Ozývá se tu autorova polská i maďarská zkušenost, záliba v obskurnostech a především v jazykových hrách. Zábranský opakuje slova, pohrává si s nimi, lamentuje, variuje témata. Pracuje s tělesnou metaforikou: když líčí ženu a hrdinův vztah k ní, zajímá ho především, jak přistupuje k jídlu, pití, kouření - a k sexu.
Celou prózou se dvojsmyslně nese motiv polykání, který vzhledem k rytmu textu, připomínajícím obzvláště rafinovanou hudební skladbu, je nakonec metaforou celého čtenářského zážitku z Edity Farkaš. Jde o chrlení slov, která čtenář nejen polyká, ale přímo hltá.
Jak bylo zmíněno výše, Editu Farkaš váže úzká souvislost k brilantní próze Kus umělce, kterou Zábranský publikoval loni a která - ke škodě českých čtenářů -prošla bez větší pozornosti. Kus umělce byl o něco potměšilejší, do sebe zahleděný a vůči čtenářům se choval poněkud výsměšně.
Edita Farkaš je jiná a silnější káva: i tady sice najdeme poznámky pod čarou a samoúčelné žerty; text je rozdělen do fragmentů na sebe nenavazujících, ale není přerušován žádnými schválnostmi, které by odváděly pozornost; čte se jedním dechem (či na jedno polknutí).
Zábranský dokáže jedním detailem říct skoro vše: jak kdo zachází s cigaretou nebo krájí cibuli, je nakonec zásadní pro výstižnou charakteristiku té které postavy i vztahu ostatních k ní. Svět jeho hrdiny dokáže být zvláštně nekonkrétní, a přitom přitažlivý i zábavný. Jak napovídá titulní jméno, kniha se - velmi jemně a zlehka - dotýká „romské otázky“. V různých kruzích, obestírajících historky z kaváren, váren, obilných stohů a školních jídelen, se pak Zábranský zabývá tématem tolerance: od tolerance vůči nevěře nebo tolerance vůči příteli, jenž se chová jako obtížný hmyz, po toleranci k bolesti. Nevyslovena zůstává ona (ne)tolerance majoritní společnosti vůči romské menšině.
Zábranský je samozřejmě jako autor nekompromisní: je patrné, že jeho literární svět je výlučný a od svého úspěšného, ale přece jen poněkud přeceněného debutu Slabost pro každou jinou pláž ušel dlouhou tvůrčí cestu. Edita Farkaš není čtení pro každého, ale neznamená to, že by se četla těžce, naopak hrozí, že čtenáře pohltí. Stačí otevřít na jakékoli stránce a už jste zase v tom. Nedáte si pozor a přečtete to celé znovu. Editu Farkaš líčí próza jako nenasytnou, poživačnou, živočišnou: nenasytná je i ta kniha co taková.
Vojtěch Varyš
