Svérázný spisovatel, výtvarník a performer Milan Kozelka se svými radikálními názory na současnou společnost nikdy netajil. Libuje si v provokaci: Proslul výstupy v maskáčové muslimské burce, vulgárním rozhovorem s ministrem Kalouskem či vystoupením na festivalu ve Gdaňsku, kde vylil na podlahu hovězí krev a vytíral ji polskou vlajkou. A právě kritikou společnosti a provokací je jeho nová sbírka Semeniště zmrdů (JT´s nakladatelství, 2012) nabitá k prasknutí. Je to sbírka radikální, přímočará a především angažovaná.
Poslední zhruba dva roky je angažovanost v poezii mezi spisovateli i čtenáři zřejmě nejdiskutovanějším tématem. Nemá smysl opakovat zde argumenty obou stran, natož pak je hodnotit. Čtenáři si již na celou záležitost nepochybně stihli utvořit vlastní názor. Kozelkova sbírka je každopádně angažovaná až na kost a není náhoda, že ji vydal ve svém malém nakladatelství Jan Těsnohlídek.
Povinnou recenzentskou omáčku tedy máme za sebou a pojďme se konečně podívat na sbírku samotnou. Jak už napovídá název, Kozelka v ní nikoho nešetří. Kritizuje ostře současnou společnost se všemi jejími nešvary. Nepotřebuje k tomu příliš básnických prostředků, o metaforu ve sbírce téměř nezavadíme. Problémy pojmenovává přímo, bez náznaků a bez vytáček. Neobtěžuje se ani kamuflovat jména skutečných lidí, takže sbírka je protkána Nečasy, Kalousky, Škromachy atd. Metrum, rým a další prozodické prostředky Kozelka taktéž vůbec neřeší. Nemůžeme však mluvit ani o volném verši, neboť i ten má samozřejmě svá pravidla. V diskurzu současné poezie působí zajímavě i to, že Kozelka pečlivě dodržuje interpunkci, přímou řeč dokonce značí uvozovkami. Analogicky k Baudelairovým básním v próze tak můžeme říct, že Kozelka píše prózu v básních, neboť zalomení textu do veršů je to jediné, co dělá ze Semeniště zmrdů sbírku „básnickou.“
Při hodnocení a interpretaci poezie je dobrým zvykem nehovořit o autorovi, ale o lyrickém subjektu. V případě této sbírky se mi to při nejlepší vůli nedaří a tím, kdo z knížky křičí, nadává a osočuje všechny kolem sebe, je pro mě zkrátka Milan Kozelka. Pokud jsem výše napsal, že Kozelka nešetří nikoho, myslel jsem to doslova. Zmrdi jsou pro něj politici, novináři, vědci, policajti, cikáni, exekutoři, ale i disidenti v čele s prezidentem Havlem. Básně jsou protkány ironií a sarkasmem. Častým motivem sbírky je zdánlivě nesmyslné spojování skutečných osobností a skutečných událostí v neskutečné obrazy. Lady Gaga tak ve sbírce amnestuje popírače holocaustu, William Shakespeare při večeři vysvětluje Václavu Havlovi, proč jeho hry nestojí za nic, a novou sestavu skupiny Plastic people tvoří současní čeští multimilionáři v čele se Zdeňkem Bakalou a Andrejem Babišem.
Kozelkovi je třeba přiznat, že některé problémy sociálního charakteru pojmenovává velice výstižně a s vtipem. Takto třeba podle něj probíhá sjezd Obce českých a moravských spisovatelů: „(…) ´A jak to dál / bude s grantama?´ ptá se spisovatel z okresního / města. ´Budou, určitě budou. Pokud chcete se svojí / žádostí u komisí uspět, doporučuji prozaikům psát / o totalitě a holocaustu, samozřejmě se neodmítá / sex a fantasy. Básníci by se neměli odchylovat od / přírodní lyriky,´ nabádá předseda.“ (s. 28). Opustí-li však Kozelka humornou rovinu, jeho básně naprosto ztrácejí na síle a mění se v bezhlavé napadání všech a všeho, co se ho dotýká. Básně pak působí jako vyřizování účtů s vlastní zpackanou minulostí, prováděné obzvlášť nevybíravým a bezúčelně vulgárním způsobem. V těchto místech připomíná Kozelkova poezie ze všeho nejvíce diskuze čtenářů pod články na internetových zpravodajských serverech. Objeví-li se například v básni papež, můžeme si být jistí, že na jejím konci bude ošahávat desetileté chlapečky, přijde-li na scénu párek policajtů, bezpochyby bude za chvíli buzerovat bezdomovce a nutit mladé slečny, aby si svlékly trička. O politicích, exekutorech a podobných „veřejných nepřátelích“ nemluvě. Úsměvně působí, že sbírka směřuje k jakémusi „happy endu,“ kdy se v několika posledních básních sejdou současní politici v uranových dolech, navíc evidentně šťastní, že se jim dostalo spravedlivého trestu.
Jak jsem tedy naznačil na začátku, pokud máte rádi angažovanou poezii a chcete si spolu s Kozelkou zanadávat na prohnilou současnou společnost, Semeniště zmrdů by vás nemělo minout. Pokud očekáváte od poezie něco víc, budete zklamaní.
Ve školách je běžnou praxí, že když chce učitel svým studentům ukázat, jak vypadala určitá literární epocha či literární směr, zadá jim z daného období knížku, která pouze lehce přesahuje dobový průměr. Výjimečná díla totiž příliš vyčnívají a dobové umělecké koncepty přesahují. Dovedu si živě představit, že za dvacet let budou učitelé přednášející o angažované poezii zadávat svým studentům jako povinnou četbu právě Semeniště zmrdů. Nejde totiž o sbírku zcela bezduchou, jako například Weissův Postkomunismus: záškrt, ani sbírku výjimečnou a z diskurzu angažované poezie vyčnívající, jakou je pro mě třeba Násilí bez předsudků. Kozelkova sbírka zkrátka představuje lehký, velice angažovaný nadprůměr.
Poslední zhruba dva roky je angažovanost v poezii mezi spisovateli i čtenáři zřejmě nejdiskutovanějším tématem. Nemá smysl opakovat zde argumenty obou stran, natož pak je hodnotit. Čtenáři si již na celou záležitost nepochybně stihli utvořit vlastní názor. Kozelkova sbírka je každopádně angažovaná až na kost a není náhoda, že ji vydal ve svém malém nakladatelství Jan Těsnohlídek.
Povinnou recenzentskou omáčku tedy máme za sebou a pojďme se konečně podívat na sbírku samotnou. Jak už napovídá název, Kozelka v ní nikoho nešetří. Kritizuje ostře současnou společnost se všemi jejími nešvary. Nepotřebuje k tomu příliš básnických prostředků, o metaforu ve sbírce téměř nezavadíme. Problémy pojmenovává přímo, bez náznaků a bez vytáček. Neobtěžuje se ani kamuflovat jména skutečných lidí, takže sbírka je protkána Nečasy, Kalousky, Škromachy atd. Metrum, rým a další prozodické prostředky Kozelka taktéž vůbec neřeší. Nemůžeme však mluvit ani o volném verši, neboť i ten má samozřejmě svá pravidla. V diskurzu současné poezie působí zajímavě i to, že Kozelka pečlivě dodržuje interpunkci, přímou řeč dokonce značí uvozovkami. Analogicky k Baudelairovým básním v próze tak můžeme říct, že Kozelka píše prózu v básních, neboť zalomení textu do veršů je to jediné, co dělá ze Semeniště zmrdů sbírku „básnickou.“
Při hodnocení a interpretaci poezie je dobrým zvykem nehovořit o autorovi, ale o lyrickém subjektu. V případě této sbírky se mi to při nejlepší vůli nedaří a tím, kdo z knížky křičí, nadává a osočuje všechny kolem sebe, je pro mě zkrátka Milan Kozelka. Pokud jsem výše napsal, že Kozelka nešetří nikoho, myslel jsem to doslova. Zmrdi jsou pro něj politici, novináři, vědci, policajti, cikáni, exekutoři, ale i disidenti v čele s prezidentem Havlem. Básně jsou protkány ironií a sarkasmem. Častým motivem sbírky je zdánlivě nesmyslné spojování skutečných osobností a skutečných událostí v neskutečné obrazy. Lady Gaga tak ve sbírce amnestuje popírače holocaustu, William Shakespeare při večeři vysvětluje Václavu Havlovi, proč jeho hry nestojí za nic, a novou sestavu skupiny Plastic people tvoří současní čeští multimilionáři v čele se Zdeňkem Bakalou a Andrejem Babišem.
Kozelkovi je třeba přiznat, že některé problémy sociálního charakteru pojmenovává velice výstižně a s vtipem. Takto třeba podle něj probíhá sjezd Obce českých a moravských spisovatelů: „(…) ´A jak to dál / bude s grantama?´ ptá se spisovatel z okresního / města. ´Budou, určitě budou. Pokud chcete se svojí / žádostí u komisí uspět, doporučuji prozaikům psát / o totalitě a holocaustu, samozřejmě se neodmítá / sex a fantasy. Básníci by se neměli odchylovat od / přírodní lyriky,´ nabádá předseda.“ (s. 28). Opustí-li však Kozelka humornou rovinu, jeho básně naprosto ztrácejí na síle a mění se v bezhlavé napadání všech a všeho, co se ho dotýká. Básně pak působí jako vyřizování účtů s vlastní zpackanou minulostí, prováděné obzvlášť nevybíravým a bezúčelně vulgárním způsobem. V těchto místech připomíná Kozelkova poezie ze všeho nejvíce diskuze čtenářů pod články na internetových zpravodajských serverech. Objeví-li se například v básni papež, můžeme si být jistí, že na jejím konci bude ošahávat desetileté chlapečky, přijde-li na scénu párek policajtů, bezpochyby bude za chvíli buzerovat bezdomovce a nutit mladé slečny, aby si svlékly trička. O politicích, exekutorech a podobných „veřejných nepřátelích“ nemluvě. Úsměvně působí, že sbírka směřuje k jakémusi „happy endu,“ kdy se v několika posledních básních sejdou současní politici v uranových dolech, navíc evidentně šťastní, že se jim dostalo spravedlivého trestu.
Jak jsem tedy naznačil na začátku, pokud máte rádi angažovanou poezii a chcete si spolu s Kozelkou zanadávat na prohnilou současnou společnost, Semeniště zmrdů by vás nemělo minout. Pokud očekáváte od poezie něco víc, budete zklamaní.
Ve školách je běžnou praxí, že když chce učitel svým studentům ukázat, jak vypadala určitá literární epocha či literární směr, zadá jim z daného období knížku, která pouze lehce přesahuje dobový průměr. Výjimečná díla totiž příliš vyčnívají a dobové umělecké koncepty přesahují. Dovedu si živě představit, že za dvacet let budou učitelé přednášející o angažované poezii zadávat svým studentům jako povinnou četbu právě Semeniště zmrdů. Nejde totiž o sbírku zcela bezduchou, jako například Weissův Postkomunismus: záškrt, ani sbírku výjimečnou a z diskurzu angažované poezie vyčnívající, jakou je pro mě třeba Násilí bez předsudků. Kozelkova sbírka zkrátka představuje lehký, velice angažovaný nadprůměr.
