Z Prahy do Krakova a zase zpět
Život jako zastávka, na níž se čeká
na ten správný vlak. Pijeme a kouříme, kouříme a pijeme a čekáme na spoj, který
nás zaveze do vytoužené stanice. Dřív než ztratíme veškeré naděje. Jen
nepromeškat příležitost a naskočit klidně za jízdy… V takovém duchu se
nese prozaická prvotina Jana Těsnohlídka ml., která zaujme zejména mladší
čtenářský okruh, neboť ADA se stylizuje do jakési generační výpovědi dvacetiletých,
kteří ve velkoměstech hledají spřízněnou duši a ztrácejí iluze o životě, o vlastní
budoucnosti, o lásce.
Na poměrně krátkém rozsahu šedesáti
stran tak autor rozehrává niterní příběh hlavní postavy, která je současně
vypravěčem, jenž nemá jméno, avšak má čitelné autobiografické rysy. Muž, který
přes svůj mladý věk působí dojmem unavenosti ze života, tak trochu romantik
zbavený ideálů, potká starší Polku jménem Ada. Ačkoli ta bydlí v jiném
městě, mluví jiným jazykem a vede jiný život, jeví se jako jeho spřízněná duše.
Zamiluje se na první pohled. Po všech vztahových kotrmelcích je postava Ady
jako záchranná brzda v rozjetém vlaku řítícím se do prázdna – teď už je to
všechno „all in“.
Stěžejní linii kratičkého románu
tvoří tedy vnitřní monolog hlavní postavy, která promlouvá ke čtenáři o svých
rozkolísaných pocitech k Adě, přičemž volí formu hovorové češtiny, která
tak podtrhuje autenticitu výpovědi. Kulisy přelidněné Prahy střídají kulisy
Krakova, cesta vlakem tam a zpět, pravidelné zastávky v barech
s cigaretou a sklenkou whisky – „pijeme
a kouříme“ zaznívá románem jako jakýsi refrén zvýrazňující rytmiku příběhu.
Těsnohlídek v sobě nezapře básníka, a to jak zmíněnou rytmikou, tak
poetickým jazykem, jímž výstižně pojmenovává vnitřní pocity mladých lidí. Vztahovou
tematikou je knižní trh přesycen, podobně jako současná kinematografie, ale
Těsnohlídek promlouvá ke čtenáři osobitým jazykem, podařilo se mu vystihnout
atmosféru přelidněných měst, stejně jako náladu mladých lidí, kteří se
v anonymním davu snaží najít ideální protějšek: „Říká se, že jsme i to, co jsme ztratili. Občas mi přijde, že spousta
lidí jsou už jen to, co ztratili, že už všechno skončilo a nic nezačíná a snad
oni ani nechtěj, aby začalo. Přál bych si, abysme mohli na všechno zapomenout a
bejt prostě spolu. Tlustá čára za tím vším a novej začátek. Bez strachu, bez
předsudků. Některý přání nejdou splnit.“
Příběhem se prolíná jakási
existenční beznaděj, která je střídána nadějí na nový, lepší začátek. Pocity
souznění střídají pocity vzteku plynoucího z beznaděje, z vědomí, že
všechno jednou skončí, a to možná ještě dříve než něco krásného začne.
V takových pasážích se Těsnohlídek neubrání provokativnímu gestu, kdy
např. při návštěvě Krakova si hlavní postava posteskne, že „tohle město zapomněli vybombardovat“.
Není to však laciné gesto, je to výkřik zamilovaného muže, který hledá pevné
místo ve svém životě, všechno sází na jednu kartu a je zmítán vztekem
z toho, že „tohle“ místo není jeho. Láska k Adě jako poslední náboj,
buď přijde štěstí teď, anebo nikdy. Jenže Ada se tomu brání, Ada je víc
unavená, Ada chce být sama. Možná, že už to jinak ani neumí. A možná že ani
nechce. Cyklický příběh se uzavírá, tahle jízdenka je jednosměrná.
Těsnohlídkova prozaická prvotina
svou neotřelou formou a syrovým jazykem vyčnívá z řad jiných milostných
příběhů (dá-li se tato láska, která je spíše sebedestruktivní než naplňující,
nazývat milostným příběhem). A přestože se může zdát, že naléhavost Ady je
samoúčelná a že nemá co sdělit generaci starší či těm, kteří nalezli pevný bod
ve svém životě, faktem zůstává, že se mladému básníkovi podařilo nalézt tón, jenž
doznívá ještě dlouho po přečtení.
Karin Jamnitzká
Jan Těsnohlídek ml.: ADA. JT´s, Krucemburk 2012.
Vyšlo v Kulturní revue Protimluv, knihu naleznete ZDE
