Experiment s překladačem
Před
několika měsíci jsem pročítal loňské 4. číslo internetového časopisu Dobrá adresa a narazil tam na soubor
prazvláštně vyhlížejících textů Petra Štengla, shrnutých pod označení Spamy. Přestože je o redakci zmíněného
periodika dobře známo, že si z literatury často a ráda dělá legraci
(ostatně, proč ne), příliš jsem nevěděl, co si mám o těchto automatickými
překladači upravených postřezích jednoho z jejích členů myslet. Ve
stručném úvodu k následným glosám a úryvkům z mailů nalezneme zmínku
o autorově pokusu „předložit laskavému
čtenářstvu svoji vizi budoucího jazyka, který bude založen převážně na
automatických překladačích, které se tak vlastně stanou novými tvůrci jazyka“
(Dobrá adresa č. 4/2012, roč. XIII, s. 47). Tato metoda vzniku nových textů,
jejichž prostřednictvím Štengl – dost možná částečně s ironií jemu vlastní
– poukazuje na absurdnost podoby jazyka internetové epochy a éry věčného
„googlování“, se alespoň z poloviny stala alfou a omegou autorovy nové
knihy Spam.
Tematická stránka autorovy novinky se od jeho
předchozího počinu, básnické sbírky 3+1,
příliš neliší, pakliže pomineme zejména dřívější četnost sociálně kritických
aspektů a různých narážek na současnou neutěšenou politickou situaci nejen
v České republice. Během četby osmadvaceti povídek, jejichž názvy jsou
vždy uvozeny mailovým termínem „Předmět“ a doplněny konkrétními incipity,
nahlédneme mimo jiné do autobiograficky laděných příběhů prodchnutých typickým
Štenglovým lehce mrazivým humorem. Autor se vrací do dětských let (Předmět: V době), popisuje
tragikomické situace z doby vojny (Předmět:
Troup byl špagát), využívá odposlouchaných hovorů z ulice (Předmět: Zrovna čekal) nebo se nechává strhnout spontánním proudem řeči
vypravěče: „Jo takhle, no jasně, že jsou
různý způsoby, jak si vydělat. Víte, to vono to bude tou mlhou. Kdybyste mě
viděl, tak byste viděl, že… No prostě tělem a sexem se neuživím. To už by teda
musel bejt pořádnej cvok, kterej by měl vo mě zájem. Počkejte, a myslíte, že by
mě moh jako že milovat? Jako doopravdy? No co, každej sme ňákej, ne? Tak mně by
nevadilo, že je třeba nějakej trochu jetej a tak.“ (Předmět: Haló!, s. 26). S tvorbou Petra Štengla obeznámení
čtenáři nebudou sice překvapeni výběrem a charakteristikou znázorňovaných
mikrosituací, lze však předpokládat, že právě v těchto civilistních
polohách, v nichž dominuje stručný a odlehčený vypravěčský styl prokládaný
hovorovým jazykem každodenního styku, tkví působivost autorovy tvorby.
Polovina původních textů z knížky Spam prošla automatickým překladačem,
přičemž z jím nabízených jazyků si Štengl vybral haitskou kreolštinu
(údajně kvůli líbivému názvu tohoto jazyka). Po zpětném překladu do češtiny
vznikly věty znějící podobně jako nevyžádaná pošta. Snad téměř každý se nejednou
setkal s podobným mailem: „Ahoj!
Dopisujme si. Mozna si dame kaficko vecer? Chci s nekym chodit! Tady je
moje anketa: IOk.info/kyan.“ (Předmět:
Ahoj!, s. 7). Problémem však může být skutečnost, že tak jak rychle zavřeme
a smažeme tyto texty v našem počítači,
budeme mít možná sto chutí podobně naložit i s těmito větami v knize.
Jistě, někdy z tohoto experimentu vzejdou docela vtipné pasáže (například
úvodní odstavec v Předmět: Oni žili
pro sebe), jeho možnosti jsou ovšem poněkud omezené, a pokud dojde k aplikování
stejného principu zrodu nových textů (byť tematicky rozmanitých) na zhruba
padesáti procentech celkového rozsahu knihy, začne pravděpodobně dominovat
pocit nudy ze zmateně a nesrozumitelně poskládaných slov. Musím se přiznat, že
význam a smysl některých textů mi zůstal (alespoň zčásti) utajen, na druhou
stranu, je skutečně nutné, aby každý literární text měl takzvaně hlavu a patu,
když ji nemá ani dnešní svět, jak ostatně píše Petr Štengl v úvodu Spamu? Skutečně ani trochu
nekoresponduje jazyková úroveň následující citace s vyjadřováním mnoha
dnešních mladých, internetem poblázněných jedinců? „Neopětovaná láska může vyústit v chování fanatika, takový jak
kráčet a dokonce zobrazit nepřátelství k předmětu touhy. Je-li láska, je
odmítnuta. Tyto druhy chování mohou vést postiženou osobu být viděn jak
„zvrhlý“ nebo looser rozsahu, rostě „creepy“. (Předmět: Neopětovaná láska, s. 9).
Předložit čtenářům přinejmenším bizarní podobu textů
vzniklých s pomocí překladače Google považuji za zajímavý nápad a experiment,
nemyslím si však, že by měl být tak výrazný jako v knize Spam. Možná jsem příliš konzervativní,
ale mám-li odpovědět na otázku Petra Štengla, zda by tento jazyk obstál vedle klasických
textů, či naopak, jak by obstály klasické texty vedle něj, musím říci, že ty
„klasické“ mohou – na rozdíl od těch upravených překladačem – vyvolat
mnohonásobně silnější dojem než jednotvárné (byť původně nepochybně
interesantní) jazykové pokusy. I neupravené, „klasické“ Štenglovy povídky
z jeho novinky jsou toho důkazem.
Jan Stanislav
Petr Štengl: Spam.
JT´s nakladatelství, Krucemburk 2012.
Vyšlo v Kulturní revue Protimluv, knihu naleznete ZDE
